„Mluvit“ s neslyšícím? Žáci zkusili znakovat i odezírat
Plzeň – Jak bourat komunikační bariéry mezi sluchově postiženými a zdravými dětmi? S ambiciózním nápadem přišel Spolek neslyšících Plzeň a nabídl školám minikurz znakového jazyka.
O lekce na prvním stupni je nebývalý zájem. „Kluci a holky jsou v tomhle věku opravdu šikovní, za krátkou dobu se naučí velké množství znaků. Jsou zvídaví a chtějí spolupracovat,“ chválí žáky lektorka Kristýna Voříšková.
Minulý týden absolvovala první hodiny na plzeňské 4. základní škole. Během června navštíví dalších dvanáct míst v krajské metropoli.
Na hodině
„Potkali jste někdy neslyšícího?“ mapuje na začátku situaci Kristýna. Hlásí se hned několik dětí. „Já mám neslyšícího bráchu a jeho přítelkyně je na tom stejně,“ říká Andrea. „Takže nám můžeš pak něco ukázat,“ povzbuzuje ji lektorka, jež má s sebou několik pomůcek.
Dětem rozdá sluchátka a vybízí je, aby si je nasadily a na chvilku se vcítily do role postiženého. Kluci a holky se o přístroje perou. „Je to, jako když máte zacpané uši. Neslyšící ale nevnímají vůbec žádné zvuky. Třeba ani to, když kolem nich projede sanitka, která hlasitě houká,“ porovnává Kristýna.
Dětem chce představit základní pravidla při komunikaci s neslyšícím, proto si před tabuli bere dva dobrovolníky. Kačka v roli neslyšícího, Daniel jako její zdravý kamarád.
„Jak Kačku pozdravíš?“ ptá se Kristýna. „Zamávám na ni,“ neváhá Daniel. „Skvěle,“ pochválí ho lektorka. „Co když k ní ale přijdeš zezadu?“ pokládá záludnější dotaz. Daniel zkušeně poklepe své spolužačce na rameno. „Super. Můžeš se taky dotknout jejího loktu. Proč ale nemůžeš Kačce sahat na hlavu nebo záda?“ vyptává se učitelka. „Mohla by se leknout,“ ozve se správná odpověď ze třídy. „Jestliže stojíte proti sobě, Kačka jako neslyšící by nikdy neměla být proti sluníčku nebo oknu, aby na tebe dobře viděla,“ doplní další zásadu kantorka.
Teď je na pořadu odezírání. Čtvrťáci s napětím pozorují Kristýnu, jež pomalu pohybuje rty, ale nevydává žádný zvuk. Děti uhodly všechna slova, pak si odezírání chtějí vyzkoušet. Matyáš stojí před svými spolužáky a sotva od sebe odlepí rty. Ostatní mu proto nerozumí. „Je důležité hodně otevírat pusu. Taky si nedávat před ústa ruku nebo nekřičet, to bývá velmi častá chyba,“ upozorňuje Kristýna a dodává, že odezírání je nejvhodnější z půl metru. Maximálně by lidé od sebe měli být čtyři metry.
Jak oslovit třídu neslšících žáků
„A teď si představte, že jste učitelem ve třídě neslyšících dětí, které nedávají pozor. Jak byste upoutali jejich pozornost?“ je zvědavá Kristýna. „Já bych přišla k jednomu z nich, poklepala mu na rameno a…,“ snaží se dívka využít čerstvě nabyté vědomosti. Ještě než stačí větu dokončit, lektorka ji přeruší: „To je moc složité. Zkuste vymyslet něco jednoduššího,“ vybízí malé šikuly. Najednou je ve třídě ticho. „Střídavě vypínat a zapínat světla,“ prozradí. Další možností je začít mávat a nebo výrazně dupnout, neslyšící totiž ucítí vibrace.
„Některé znaky ve znakovém jazyce určitě znáte. Co třeba napít?“ dotazuje se lektorka. Žáci spojí palec a ukazováček jedné ruky, naznačí držení sklenice a přikládají ji zkušeně k ústům. „Správně,“ pochválí je znovu Kristýna, která má pro školáky připravený těžší úkol. Pravou rukou krouží na břiše. „Copak znamená tohle?“ Už vypadly varianty bolesti břicha, pochvaly za dobrý oběd nebo vyjádření hladu. „Je to hnusné jídlo, potřebuji dobrotu,“ zmiňuje originální alternativu, jež ostatní žáky rozesměje, jeden ze čtvrťáků. „Půjdu na záchod. Dříve, když byli neslyšící někde ve společnosti, ještě používali slangově stejný znak jako my pro telefonování,“ vysvětluje zajímavost Kristýna.
Děti teď střílí jedno slovo za druhým a učitelka tlumočí. Dostává se na oblíbená zvířata i jídlo. Na moment přebírá štafetu Andrea, která ukazuje oblíbenou rodinnou pochoutku trubičku se šlehačkou.
Michal i medvěd znamenají totéž
Kromě nejběžnějšího znakování a odezírání ze rtů existuje ještě vpisování do dlaně nebo prstová abeceda, díky níž se zobrazují jednotlivá písmena abecedy. Lektorka s dětmi projede všech 42 písmen. Některé pak chtějí přeložit své jméno. Při tom zjišťují další perličku, že Michal a medvěd se vyjádří totožně. „Já bych chtěl vědět, jak se řekne: ´Mami, dones mi křupky´,“ naléhá mlsný čtvrťák. „Vložíme tam ještě slovíčko prosím, když o něco žádáš,“ poopraví ho Kristýna a tlumočí jednotlivá slova.
Ve vzduchu je pořád několik rukou školáků. Chtějí, aby také dostali slovo a dozvěděli se další informace. Na ty už ale nezbude čas, protože zvoní.
Všichni absolventi kurzu dostávají slovník znakového jazyka, který vznikl speciálně pro tuto příležitost. Unikátní je především proto, že se na něm podílely děti ze Základní školy Martina Lutera. Samy vybíraly okruhy slov z různých oborů, jež používají.
Slovník i pexeso
Ve zhruba čtyřicetistránkové brožuře jsou třeba znaky pro zvířata, volnočasové aktivity, dopravní prostředky, sport či pohádky. Stejně originální je i přiložené pexeso. Kristýna se vydává do další třídy. Tentýž den ji čekají ještě tři podobné hodiny. A během června navštíví celkem třináct škol, zatím pouze plzeňských. Iniciátoři projektu však doufají, že zase seženou sponzory a příští rok rozšíří minikurzy po celém Plzeňském kraji.
Autor: Klára Mrázová
